Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v moravských Ivančicích. Byl druhým synem Ondřeje Muchy, který měl ze dvou manželství šest dětí. Otec pracoval jako soudní zřízenec u Ivančického soudu.
Muchův umělecký talent byl zřejmý od jeho útlého dětství. Kreslit uměl dřív, než se naučil chodit – jeho matka mu dokonce přivazovala tužku na šňůrku kolem krku, aby si mohl kreslit, i když se teprve batolil po podlaze. Dochovalo se jen velmi málo z jeho raných kreseb, ovšem jeden příklad jeho rané tvorby je stále k vidění v ivančickém kostele – mladý Alfons zde vyryl vlastní iniciály do kostelní lavice.
Navzdory talentu se Muchovi nepodařilo dostat na Akademii výtvarných umění v Praze. Místo toho přijal pracovní pozici u soudu, kterou mu zařídil otec. Odtud ho ovšem vyhodili, protože kreslil karikatury žalobců i obviněných. Zásahem osudu ale Alfons Mucha objevil inzerát na učňovskou pozici malíře divadelních kulis ve Vídni a ve svých 19 letech dostal první práci jako profesionální umělec.
Mucha ve Vídni nebyl ještě ani rok, když shořelo celé divadlo Ringtheater, největší zákazník jeho zaměstnavatele. Místo toho aby se vrátil domů k rodině, rozhodl se Mucha nechat svou budoucnost osudu. Cestoval vlakem přes Rakousko směrem na Moravu a když mu došly peníze, vystoupil v Mikulově. Štěstí ale stálo při něm – portréty, které nakreslil za stravu a nocleh, přilákaly pozornost hraběte Khuena-Belasiho, místního velkostatkáře. Mucha dostal od hraběte Khuena za úkol namalovat nástěnné fresky a jeho bratr, hrabě Egon, byl Muchovým talentem natolik ohromen, že se rozhodl stát se jeho mecenášem. Hrabě si nechal poradit od přítele a souhlasil, že Muchovi zaplatí dva roky studií na Akademii výtvarných umění v Mnichově na dva roky. Nakonec dokonce souhlasil, že bude Mucha pokračovat ve studiích v Paříži.
Mucha se do Paříže vydal v roce 1887. Měl to štěstí, že ho bohatý mecenáš podporoval další tři roky. Když ale hrabě apanáž ukončil, nastaly horší časy. Mucha se naučil přežít o čočce a fazolích a životem se protloukal vytvářením ilustrací pro řadu časopisů a knih. Brzy se mu tak podařilo vybudovat si pozici úspěšného a spolehlivého ilustrátora.
26. prosince, tedy na svatého Štěpána, roku 1894 se na Alfonse Muchu osud usmál znovu. Pomáhal právě příteli a opravoval zkušební tisky v Lemercierově tiskárně, když Sarah Bernhardtová, hvězda pařížského divadla, zavolala vrchnímu tiskaři de Brunhoffovi s urgentní zakázkou na nový plakát pro své představení Gismonda. Všichni Lemercierovi stálí umělci měli dovolenou, a tak se de Brunhoff na Muchu obrátil spíše ze zoufalství, protože požadavek „božské Sarah“ nemohl zůstat bez povšimnutí.
Gismonda, plakát který Mucha vytvořil, tak způsobil revoluci v navrhování plakátu. Podlouhlý úzký tvar, jemné pastelové barvy, efekt svatozáře okolo hlavy – tyto prvky měly na Muchových plakátech své místo už po celou dobu jeho kariéry. Co je ale nejdůležitější, v kombinaci s nehybnou postavou a provedením v téměř životní velikosti poprvé přidaly nádech důstojnosti a rozvážnosti médiu, které bylo do té doby vnímáno spíše jako nevkusná pouliční estetika. Tyto vlastnosti byly svou novostí vzrušující. Efekt, který Muchova práce vyvolala, byl naprosto ohromující a jeho plakáty si pařížská veřejnost oblíbila natolik, že sběratelé podpláceli lepiče, aby je získali, nebo se jednoduše vydali v noci s břitvou ven a vyřezali si plakáty přímo z reklamních ploch.
Sarah Bernhardtová byla nadšená a okamžitě nabídla Muchovi pětiletou smlouvu nejen na návrhy divadelních plakátů, ale i scénografie a kostýmů. Ve stejnou dobu podepsal také exkluzivní kontrakt s tiskařskou firmou Champenois na návrhy komerčních a dekorativních plakátů.
S Gismondou vznikl také „le style Mucha“. Mucha se tak etabloval jako přední představitel pařížského stylu art nouveau.
Během následujících deseti let se z Muchy stal jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších pařížských umělců. Nabídky se mu jen hrnuly – na divadelní či reklamní plakáty, dekorativní panó, obálky časopisů, jídelní lístky, pohlednice, kalendáře. Muchovy návrhy šperků, příborů, stolních servisů, látek a tak dále byly tak žádané, že dostal nápad vytvořit „umělecký manuál“, který by obsahoval všechny důležité vzory k vytvoření secesního stylu. Sborník Documents Décoratifs, který v roce 1902 vydalo nakladatelství Librairie Central des Beaux-Arts, je tak encyklopedií jeho dekorativní práce. Čím dál více času trávil také jako učitel, nejprve na Colarossiho akademii a později spolu s Jamesem MacNeillem Whistlerem na Académie Carmen.
V roce 1899 přijal Mucha nabídku rakousko-uherské vlády navrhnout interiér pavilonu Bosny a Hercegoviny na mezinárodní Světové výstavě v Paříži 1900. V rámci příprav vycestoval Mucha na Balkán, aby zde získal inspiraci a začal s prvními náčrty. Trvalo mu 18 měsíců než zakázku dokončil a během toho mu na mysli vytanula myšlenka na projekt, který ovlivnil zbytek jeho života – vytvořit Slovanskou epopej, oslavu strastí a úspěchů Slovanů.
Jak ale proměnit takovou touhu ve skutečnost? Navzdory svým komerčním úspěchům, Mucha neměl velké úspory – byl vždy až příliš připraven pomoct příteli v nouzi či dobré věci a sám se až příliš rád věnoval rozšiřování sbírky předmětů pro svůj ateliér a zábavu. Rozhodl se proto, že se bude muset odstřihnout od důvěrně známých pokušení, opustí Paříž a zkusí hledat štěstí v Americe. Je možné, že toto jeho rozhodnutí bylo ovlivněno příkladem Sarah Bernhardtové, která měla za sebou celou řadu velmi úspěšných amerických turné. Jeho američtí obdivovatelé v Paříži ho navíc ujišťovali, že bude schopen vydělat si dobré peníze jako malíř společenských portrétů.
Ve skutečnosti ale nebylo uskutečnění amerického snu tak snadné, jak mu všichni slibovali. Mucha strávil velkou část svého desetiletého pobytu v Americe frustrovaný tím, že sen, do něhož vkládal naděje, nelze uskutečnit bez značné finanční podpory. Bylo to ale také šťastné období. V roce 1906 se oženil s krásnou Češkou Marií Chytilovou, která byla o dvacet let mladší, a v roce 1909 se jim narodila dcera Jaroslava. (Syn Jiří se narodil v roce 1915.) Když americký milionář a milovník slovanské kultury Charles Crane souhlasil, že Slovanskou epopej zafinancuje, mohl si Mucha konečně být jistý, že se ohledně přesunu do Ameriky rozhodl správně.
Do Čech se vrátil v roce 1910. Velkou část zbytku svého života strávil prací na 20 malbách, které dohromady tvoří Slovanskou epopej. Monumentální malby, z nichž některé dosahují rozměrů 6 krát 8 metrů, oslavují více než tisíc let historie Slovanů, věnují se jak speciálně českým tématům, tak tématům z dějin ostatních slovanských národů. Obrazy byly vyhotoveny v rozmezí let 1912 až 1926 a v roce 1928 Mucha spolu s Charlesem Cranem předali slavnostně Slovanskou epopej městu Praze jako dar. Jednou z podmínek daru byl požadavek, že město poskytne vhodné prostory pro stálou expozici díla, ve smlouvě však nebylo specifikováno dokdy. Mezi lety 1929 a 1933 tak byla plátna vystavena v prostorách v Praze, Brně a Plzni, poté byla smotána a uskladněna. Během druhé světové války byla plátna ukryta a zůstala zde dalších téměř 30 let, dokud na nich konečně v roce 1962 nebyly započaty restaurační práce, a to díky snahám Muchovy rodiny a obyvatel Moravského Krumlova, který leží poblíž Muchových rodných Ivančic. V roce 1968 byla celá Slovanská epopej nakonec vystavena jako stálá expozice na zámku v Moravském Krumlově. Na svůj trvalý domov v Praze stále čeká.
Alfons Mucha zemřel v roce 1939. Byl jedním z prvních, koho zajalo Gestapo po mnichovské zradě a následné německé invazi do Československa. Ačkoliv měl možnost vrátit se po výslechu domů, jeho duše utrpěla těžkou ránu a jeho zdravotní stav se zhoršil. Zemřel na zápal plic 14. července 1939, deset dní před svými 79. narozeninami. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze.
